Buzludža

122017

Na skok do Bulharska.

Cesta tam je dlouhá jak nákladní vlak, když tam dojedeš, čumíš jak vyoraná myš. Dovnitř lezeš jako zmatenej krtek, uvnitř bloudíš jako Ahasver. Trávíš tam hodin jak na kostele, fotíš jak japonskej turista. Žízeň z toho dostaneš jak zavalenej horník. Mezitim venku začne foukat jak na vídrholci, takže cestou zpět k autu seš zmrzlej jak sobolí hovno.

Jednou na vánoce mi Opuštěná místa napsala „Příští rok touhle dobou navrhuju Buzludžu“. Dlouho jsme vymýšleli jak a kdy tam jet, plánovali jsme letní i zimní verzi. Něčeho se báli, až jsme po dvou letech prostě sedli do auta a jeli. Pro mě byla tahle země velkou neznámou, známé obracené kroucení hlavou u Bulharů novinkou. Jako hanáka mě nikdy nepřestane udivovat kontrast hor a nížin a taky způsob života lidí zde, hlavně na venkově. Samotná Buzludža je, no, monumentální, zvenku i vevnitř. Tenhle sen se zdál tak daleko a nesplnitelný, že se začínám bát jestli budu mít ještě o čem snít. Chci sem ale ještě aspoň jednou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

„Člověk, který nikdy neplakal nežil opravdový život!“ Jan Werich